Sen jedné zažrané mámy

Byli jsme na první třídní schůzce ve školce. Vy jste věděli, že tyhle prťata mají třídní schůzky? : – D Já ne, ale to je fuk. Každopádně to bylo zajímavý – i když jinak, než možná myslíte…

Součástí téhle malé slávy bylo i krátké vystoupení našich milovaných ratolestí. Učitelky ho moudře zařadily hned na začátek, aby jim děti udržely pozornost.

Jenže když jsme do školky s prvními rodiči v avizovaný čas dorazili, nebylo ještě všechno pro představení nachystané. Tak nás poprosily, ať vydržíme v šatně (v té pidi místnosti s pidi lavičkami).

A to, co se dělo pak, nás s mužem dost překvapilo!

Někteří rodiče se začali hlasitě rozčilovat: jak to, že musí čekat v šatně. Zřejmě to způsobila kombinace stresu z práce, natěšenosti na vystoupení a vydýchaného vzduchu v malém prostoru. Šlo jen o pár minut a zrovna ti nejvíc pokřikující přišli mezi posledními.

Takhle trapně a nepříjemně mi už dlouho nebylo! Přirozený tlumený hovor, co do té doby v místnůstce zněl, se rázem změnil v tiché dusno (a nemohl za to ten vzduch). Většina rodičů zaraženě koukala do země před sebe; někteří pobaveně pokyvovali hlavou. Mé radostné očekávání bylo to tam – nedalo se tvářit, že se nic nestalo. Ti rodiče mluvili agresivně a žádali si potvrzení svých plivanců ostatními.

Když po pěti minutách učitelka dveře otevřela, úplně zkoprněla: „Vy jste tady tak potichu!?“ Mlčky jsme se přesunuli do třídy a každý hned začal lovit telefon, aby toho svého broučka vyfotil a natočil na video. Taky jsem se snažila soustředit na vystoupení a na naše dítko, ale pořád se mi vkrádala myšlenka, jestli tohle těm rodičům-křiklounům bude dost dobré.

Jestli si zas nevezmou slovo a nevysvětlí těm učitelkám, že tohle je nehoráznost, aby museli sedět na malých židličkách, a že Honzíkovi ta čepice ale vůbec nesluší. Zbytek schůzky ale naštěstí proběhl normálně, nikdo si už vztek neventiloval, naopak se mi zdálo, že se z vlků stali umírnění beránci, neviňátka.

Nechala bych to plavat, špatný den může mít každý.

Ale manžel to v autě na zpáteční cestě otevřel k diskuzi. (Já vím, zní to potrhle, ale my se v analýzách situací, které jsme právě zažili, dost vyžíváme – milujeme naše „odborné diskuze“ na jakékoliv téma. :-))

Mluvili jsme anglicky (jako vždycky když jsou u toho děti a my si nechceme dávat bacha na to, co vypustíme z pusy), takže bylo pro mě těžší formulovat názor na věc a díky těm delším pauzám jsem výjimečně stíhala rychleji přemýšlet, než mluvit. :-) Takže jsem dospěla k názoru, že ti rodiče za to vlastně nemůžou, že ta zloba a netolerantnost je v nich hluboko zakořeněná už od dětství.

Vzpomněli jsme si na naše prarodiče, jak taky občas mluví fakt nenávistně o komkoliv. U nich si to omlouváme jejich věkem, ale opravdu se takovými stali až ve stáří? Nebo už teď jen nemají potřebu se přetvařovat a konečně říkají, co si vždycky mysleli?

Někde kolem předposlední křižovatky před naším domovem jsme došli k závěru, že to bude tou výchovou, kterou jim jejich rodiče „dopřáli“. Ostatně i výchova našich rodičů má na nás následky. Pořád z nás vylítávaj ty autoritativní slogany, anebo skřípeme zuby, když se nám něco nelíbí, místo abychom to prostě řekli. Snažíme se na tom pracovat. Jde to ztuha – podvědomí a vnitřní dítě jsou ve výhodě – ale snaha se cení, řekla bych. (Nevíte, co to vnitřní dítě je? Tady nejen to vysvětluju.)

Po příjezdu domů jsme se pak ještě zasnili, jaký by to bylo krásný, kdyby všichni na světě zažili respektující výchovu. Jak by to změnilo vyjadřování ve veřejném prostoru, jak by se změnila politika. Třeba by už nebyly ani války, kdyby každičká osoba měla naplněné své potřeby hned od dětství a nemusela si je kompenzovat v dospělosti jinak! (To jsme se zasnili až moc, já vím.) Vždyť koneckonců všichni vlastně jen touží po lásce, uznání a pochopení. I ti nejhorší.

A tak se stalo, že jsem si našla svůj sen.

Sen o tom, že kontaktní rodičovství a respektující výchovu dostaneme k co nejvíce lidem. Aby ty další generace měly cestu k tolerantnímu chování mnohem jednodušší. Aby to měly už pod kůží. A proto vznikly tyhle stránky. Jejich cílem je ukázat kontaktní rodičovství i lidem, kteří mají osypky ze slova ALTERNATIVNÍ, nemají dost informací, nebo si dostatečně nevěří, že by tak dokázali děti vychovávat.

Pokusím se vám ukázat, že tohle je cesta vhodná i pro vás. Ne – já vám dokážu, že kontaktní rodičovství je to, co vy a vaše děti potřebujete! Aby váš život byl spokojený a byli jste v pohodě.

STAY COOL, ACT WARMLY!

(Buďte v pohodě a milujte!)